Navigace

Obsah

Kočenky na cestách za šípkovou se šesti

Přemýšlela jsem dlouho nad názvem našeho zatím posledního letošního výletu. Jak se dá skloubit

cesta z Výklek do Výklek (Malých do Velkých) se zastávkou v Poděbradech a cílem v Kersku u Hrabalových „kočenek“.

Celá naše parta děvčat „Sokolek“ z Malých Výklek, Chýště, Vyšehněvic a Volče se opět vydala do světa, tentokráte na malou poznávací návštěvu do Velkých Výklek, ale hlavním cílem byl přírodní park Kersko.

Počasí na objednávku nemělo chybu (máme to asi u svatého Petra dobré), stav vozového parku a nádrží odpovídal vzorné péči majitelů/majitelek  a mohly jsme vyrazit od zastávky autobusu směrem na Chlumec nad Cidlinou a dále na Lovčice. Tady jsme odbočily vpravo na Běrunice – Velké Výkleky.

Opravdu jsou větší než Malé Výkleky, počtem obyvatel asi o 110, první zmínkou jsou starší zhruba o 320 let než naše obec … název zřejmě vznikl po rybníku „Vyklecko“ dle odkazu http://berunice.webnode.cz/obec-velke-vykleky/   Důkazem naší návštěvy byla společná fotografie na jejich autobusové zastávce, posléze i

na vlakové – ta ovšem jevila velké známky devastace.

Škoda.

Pokračovaly jsme v cestě do lázeňského města Poděbrady – hlavně do Infocentra pro mapu Kerska,

k tomu ochutnat výbornou zmrzlinu z cukrárny a samozřejmě křupavé oplatky. Naše zdržení tu ještě zavinila přijíždějící kolona, velice nahlas burácejících, čtyřkolek, které se vzorně řadily do trojřadu na náměstí

za jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad. Divím se, že se ten kůň z toho rachotu nesplašil a z podstavce neutekl, a že měl pěkně našlápnuto.

Dál už nás nic nezadrželo v cestě do Kerska po „staré silnici“ na Prahu přes Kostelní Lhotu a Sadskou. Pár set metrů za známým motorestem Ohio jsme zahnuly vpravo na cestu směrem k hojně navštěvované restauraci Hájenka, zde jsme zaparkovaly naše oře. Ještě povinné občerstvení z domácích zdrojů před procházkou a malá návštěva známého ateliéru nejen pro potěchu oka, inspiraci na dárky a drobnosti pro radost, a vydáváme se lesní silnicí pod korunami stromů naučnou stezkou Bohumila Hrabala. Obdivujeme chaty zvící velikosti letních vil, střídá se tu chladná moderna z kamene, skla, betonu s vlídnou starší zástavbou využívající tradičnější stavební materiály.

Zvědavě ochutnáváme Svatojosefský pramen a osvěženy zázračnými účinky slabě mineralizované vody pokračujeme k rybníku. Kdysi se tu pořádaly koncerty, vozili se návštěvníci na lodičkách k ostrůvku, občerstvovali se v přilehlé letní restauraci … dnes se nadšenci snaží obnovit trochu zašlou slávu aspoň úpravou břehů a porostů. Cesta nás už však vede k hlavní silnici a přes ni k autobusové zastávce – samozřejmě s Hrabalovými s kočkami ze dřeva – povinná fotodokumentace a jsme v polovině cíle naší cesty – u chaty B. Hrabala. Okoukneme sem a tam, vyfotíme a kráčíme cestou Slavností sněženek s informačními panely před místy ze známého filmu. Před odbočkou k bungalovům uhýbáme na hlavní silnici, kousek po ní pokračujeme mezi cyklisty a auty, než se nám podaří přejít opět na lesní cestu a po ní za zahradami a lesem volným tempem míříme zpět k pramenu.

Ještě nákup dárků v ateliéru a vzhůru na pozdní oběd do restaurace a pivnice Hájenka. Davy lidí a svatební hostina nás neodradily od záměru kalorického občerstvení.

Obsluha kmitala mezi stoly s plnými či vymetenými talíři a sklenicemi, a přes plně obsazené venkovní posezení se nás poměrně rychle ujala. Dilema jídelního lístku – klasika nebo místní téměř povinná specialita kančí se šípkovou či se zelím – zvítězilo se šípkovou a se šesti  - navzdory dietám, extra zdravé stravě a podobným výmluvám. Navrch se jako sladká tečka nabízely nadýchané zmrzlinové poháry s čerstvým ovocem a pravou šlehačkou k odpolední kávě.

Spokojené a s doplněním vydané energie jsme se vrátily zpět domů.

Stránka

  • 1

 

 

 

 

 

 


Stránka

  • 1